Winter Spartan Race Liberec 2016 - reportáž ze závodu

Město Liberec se rozkládá mezi Ještědským hřbetem a Jizerskými horami a je oblíbeným turistickým cílem. Mezi známá lákadla města patří radnice, díky své působivé architektuře, relaxační centrum Babylon, které je skvělým místem pro odpočinek pro celou rodinu, nedaleký Ještěd nebo třeba Home Credit Aréna, která se využívá pro pořádání sportovních i kulturních akcí.

16. ledna 2016 se stal Liberec městem sportu. Sjelo se sem cca 2 000 závodníků z celé České republiky, ale také z okolních zemí, aby vzájemně porovnali své síly v překážkovém běhu. Tento závod patří do série běžeckých závodů Spartan Race. Tyto závody mají čtyři stupně obtížnosti: sprint (5+ km, 20+ překážek), super (13+, 25+ překážky), beast (20+, 30+ překážky). V letošním roce přibyla ještě pátá kategorie s označením Ultra Beast. Tato kategorie bude mít minimálně 42 km a 60 překážek.

Na těchto závodech je velmi zajímavý zejména fakt, že dopředu nevíte, jak bude vypadat trasa, přesně neznáte ani její délku, ani celkový počet překážek. Organizátor vždy uvádí pouze minimální délku trasy a minimální počet překážek, snadno se tedy může ze sprintu na 5 km, stát 9km běh. I o tom je Spartan Race – být připravený na nečekané a překonat sám sebe. A právě proto jsem se rozhodla, že také vyzkouším svou kondici a přihlásila jsem se hned na první Spartan Race v letošním roce.

Cesta a příprava na závod

Je pátek večer, hustě sněží a my se prakticky krokem blížíme k Hradci Králové. V autě jsme celkem čtyři běžci, nervózní, ale také natěšení na zítřejší závod, který je pro nás všechny premiérou. Naše myšlenky na blížící se závod teď rozptyluje pouze fakt, že možná do Liberce ani nedojedeme. Husté sněžení nás provázelo po celou cestu a z původně čtyřhodinové cesty se stalo sedmihodinové popojíždění v nekonečných kolonách.

Nakonec jsme bezpečně dorazili, snědli lehkou večeři a šli se vyspat na závod. Startovali jsme v 10:30 dopoledne – 2,5 hodiny po startu elitní vlny, což znamenalo, že před námi již tratí proběhlo cca 1 000 závodníků, což se asi na její kvalitě projeví a taky že ano. Sobotní ráno bylo mrazivé, ale naštěstí se nevyplnily předpovědi, které hlásaly -12°C. Probudili jsme se do -4°C, což bylo pro běh ideální.

Registrace a start

Registrace závodníků proběhla naprosto bezproblémově a až na drobné organizační komplikace naší skupiny, kdy pořád někdo obíhal, hledal toalety, nemohl najít ten správný šátek, nebo si na poslední chvíli chtěl něco odložit, šlo všechno hladce. K trati nás dovezla kyvadlová doprava a cca 15 minut před startem už jsme se rozehřívali v prostoru společném pro start i cíl.

Přestože nebyla velká zima, v lehkém běžeckém oblečení prochladnete raz dva, takže jsme se snažili neustále zůstávat v pohybu. Což zabíralo na celé tělo s výjimkou prstů – ty začaly mrznout a nemohla jsem se dočkat, až se rozběhnu a rozproudím krev v žilách.

10:29 začínáme se řadit do startovního pole a tep mi prudce vzrůstá. „Je to jen 5 km“ říkám si v duchu a snažím se uklidnit. Zazní výstřel, první metry trati zahalí kouř a je odstartováno!

První překážky – přelez, přeskoč, prolez

Přestože jsem si říkala, že nebudu přehánět tempo a poběžím s rozmyslem, nechala jsem se strhnout davem – jinak to asi nejde, když startujete spolu s dvěma stovkami dalších závodníků. První část trasy vedla stále do kopce a po necelém kilometru přišla konečně rovinka – a na ní první překážky. „Dost jednoduché“ říkám si „tohle půjde v pohodě“. První z nich byla nízká závora, kterou bylo nutné přeskočit, poté se podlezla zeď a následně prolezl otvor v následující zdi. Pohoda a běželo se dál.

Pokud čekáte, že Spartan Race je o tom, že cca na každých 400-500 metrech číhá překážka, která vám usnadní běh, opak je rozhodne pravdou! Překážky jsou poměrně vzdálené od sebe a nejvíce se jich nachází v místě cíle – což je logické, vezmete-li v úvahu, že zde se nachází největší množství fanoušků a závod je pro ně díky tomu zajímavější.

První, ale ne poslední angličáky

Po prvních překážkách, které zdolal úplně každý, přichází první místo, kde vidím skupinky lidí válejících se ve sněhu. „aha, první angličáky“ pomyslím si, že tady už asi legrace končí. Jednalo se o přechod kladiny, která byla široká cca 5 cm a směřovala poměrně šikmo vzhůru. Balanc mi problém nedělá, ovšem po pár krocích si říkám, že by asi bývalo nebylo na škodu si odstranit nalepený sníh z podrážek. No co, chybami se člověk učí a angličáky člověka alespoň rozhýbou. Takže si jich dáme hned třicet.

Následoval opět nekonečný běh, který mnohdy přecházel v chůzi, protože běh na ušlapaném sněhu, který se prakticky proměnil v led, nebyl možný, pokud máte alespoň náznak pudu sebezáchovy.

Dalšími překážkami bylo oblíbené ručkování – pro ženy poměrně těžká překážka vzhledem k tomu, že trubky jsou velmi široké a dost daleko od sebe; a bezprostředně za ním „chůze“ ve vzporu na rukou – vzpor se udělal na bradlech a v této pozici (bez pomoci nohou) bylo nutné „ujít“ cca 4 metry. A poté opět běh. Následovalo přeskakování zdí – při tomto závodě jsme jej absolvovali snad 8x – přičemž čím více jsme byli cíli, tím vyšší byla jejich výška. Poměrně jednoduchým úkolem byl šplh na laně a přenášení kyblíků s kamením.

Už jen kousek do cíle

Měli jsme za sebou nekonečná stoupání do kopce a sbíhání po kluzkých lesních cestách a čekali jsme, že už někde uvidíme cílovou rovinku. Těsně před výběhem z lesa na nás čekala tabule obsahující kombinaci jména a 6-ti čísel – pro každého jiná, tuto kombinaci bylo nutné si zapamatovat a následně nahlásit. Bylo vtipné poslouchat, jak si jednotliví závodníci mumlají sami pro sebe své kombinace a nechtějí poslouchat jiné, aby je nepletly.

Konečně jsme vyběhli z lesa, kterým vedla většina trasy a vrátili jsme se zpět do centra dění. Nahlásili jsme svá hesla – dost se mi ulevilo, že jsem ho nezapomněla a vyrazili jsme na poslední překážky. Zde na nás čekalo plazení pod ostnatým drátem, přelézání sítě, nošení pytlů, hod sněhovou koulí na cíl (s velkým prostorem vyhrazeným pro angličáky, protože tento úkol nesplnil prakticky nikdo), opět přelézáni zdi (tentokrát ovšem šikmé), přelézání zdi s dopomocí lana (pro mě úplná pohoda, ale bylo zde dost zranění) a pak přišla finálová překážka.

Jednalo se o kombinaci gymnastických kruhů a hrazdy. Bylo nutné přeručkovat dva kruhy, poté hrazdu a následně ještě tři kruhy. Myslela jsem si, že spadnu hned na prvním kruhu, ale kupodivu jsem se přehoupla na druhý kruh, z něj na hrazdu a kousek po kousku jsem po ní přeručkovala až na konec. „už jen tři kruhy a je konec“ říkám si a chytám se prvního kruhu. Snažím se rozhoupat, protože kruhy jsou poměrně daleko od sebe, natahuji ruku k předposlednímu kruhu, ale úchop nebyl dostatečně silný a padám. Takže posledních 30 angličáků, přeskočit hořící hranici a je konec!

Celkově měla trasa 8 km a nejrychlejší čas byl cca 40 minut, což je opravdu úžasný výkon, vezmu-li v úvahu terén. Takže klobouk dolů a těším se na další závod.