Vzhůru do oblak (Mont Blanc 4.810 m n. m.)

Prvotní nápad – proč právě Mont Blanc?

Je tomu již pár týdnů, kdy jsem stornovala trek kolem Everestu. A jelikož jsem velmi tvrdohlavá žena, potřebovala jsem si toto rozhodnutí nahradit nějakým dalším NEJ. Cíl byl jasný – jdu zdolat nejvyšší horu Evropy, tedy Mont Blanc.  

Ptáte se proč? Cílem bylo nejenom zdolat nejvyšší horu Evropy, ale také si pořádně rozbít fyzičku (jak jinak), nabrat další zkušenosti, poznat nové lidi, ale především jít za zónu svého komfortu a možná si i vyčistit hlavu do výšek, kde máte skutečný pocit svobody. Ovšem to, že stejný cíl bude mít dalších 14.548.454 lidí jsem netušila (smích).

S parťákem nebyl problém – našla jsem stejného blázna do hor a extrému, jako jsem já, takže dáváme se Standou termín. Bohužel počasí nepřálo, proto jsem se v duši smiřovala s tím, že se budu muset letos spokojit pouze s nejvyššími horami Slovenska (Gerlach) a Slovinska (Triglav), které jsem tento rok zvládla - říkala jsem Vám už, že jsem velmi tvrdohlavá žena?:-)

Úterý 26.9. 2017 – Středa 27.9.2017 „ Jdeme do boje – plány se mění“

Den před původně plánovaným termínem se počasí náhle změnilo, tedy k lepšímu – v očích se mi zableskly jiskřičky, když Standa řekl: „Jedeme“. Neměla jsem sbalené věci, připravené jídlo, pojištění, prostě nic. Ale měla jsem víru v sebe, že tyhle podmínky jsou přesně to, co potřebuji – alespoň si otestuji sama sebe, jak jsem flexibilní. Věci jsem sbalila v noci, jídlo jsem nakoupila po cestě a pojištění jsem online řešila ještě na Rozvadově – a vše stále s úsměvem na tváři.

Čtvrtek 28.9.2017  „Den příjezdu“

V noci se jelo opravdu špatně. Cesta trvala neskutečných 12hodin – všude samé zúžení a omezení rychlosti. Ale jsem parťák, jak se patří, proto jsem se se Standou střídala v řízení. Takže já řídila 4 hodiny a Standa zbylých 8 hodin. Po celé noci řízení přijíždíme do cíle LES HOUCHES ve Francii – ptáte se, jak se to čte? Mě se neptejte, já tomu říkám, že náš výchozí bod je z „housera“. Nandáváme batohy na záda a hned vyrážíme nahoru, protože už je 14:30 a před námi 1200 výškových metrů – už jsem Vám říkala, že jsme extrémisté?

Jdeme kolem chaty, která vypadá jak ze záhady Blair Witch. Říkám: „Staniku, tak tady bych nikdy nespala – bojím se takových chat“. Sledujte to slovo „Nikdy“, protože hned 3. den jsem v té chatě musela nocovat. Takže první poznatek „Nikdy neříkej nikdy“! Ale to až za chvíli. Statečně šlapeme dál i s 20 kg v batohu na zádech – začíná se pomalu stmívat. Jsem unavená a chce se mi brečet, protože cílová chata je ještě daleko a já jsem vyčerpaná a unavená.

Už neudělám ani krok…. A víte proč? Protože můj batoh je to největší zlo. Mít 20 kg na zádech při takovém převýšení znamená, že jsem prostě mrtvá „Homolková“. Ale vše má své pro a proti – roztáhli jsme stan (teda Standa roztáhl stan) a sledovali jsme s úžasem západ slunce ve výšce 2300 m n. m.: „Tohle prostě chceš“ – záležitost, která rozehřeje i ty nejstudenější nohy. Těšíme se na dlouhý spánek, protože jsme po včerejší cestě opravdu unavení. To by nám ovšem nesměli celou noc kolem stanu lítat kamzíci.

Pátek 29.9.2017 „Jdeme si napálit převýšení 1700 m a rozbít se na výškovou nemoc“

Je druhý den ráno a nás čeká náročný výstup až na chatu GOUTER 3835 m n. m. Nedám na sobě znát, že mám obavy z batohu na zádech – tahle váha mě opravdu zabíjí. Když totiž jdete na přechod hor, základní pravidlo je „1 kg dole je 10 kg nahoře“, proto si sebou jako správná žena beru žehličku na vlasy, 5 jeleních lojů, troje rukavice, které musí ladit k těm 5-ti bundám, které mám sbalené. Zjišťuji, že váha je smrtelná, proto po cestě přebaluji batoh a polovinu věcí nechávám ve Winterraum chatce. I přesto může mít batoh 15 kg, ale jsem nadšená, šťastná a spokojená, že si opět zkusím něco, co jsem ještě nezkusila. 

Během výstupu Standa prohlásí: „Chce se mi spát – to se prý děje lidem, před smrtí“ Směju se a odpadám taky se slovy: „Nech mě tady umřít, nevylezu už ani metr“. Naprosto chápu, jak se cítí vyčerpaní lidé, kteří právě prožívají výškovou nemoc – kdyby po mně chtěl někdo pomoci, tak nejsem schopna. Dýchala jsem jak lokomotiva, srdce mi bilo jako o závod a když jsem udělala krok nahoru, tak jsem ho hned udělala i dolů – v tuto chvíli nejste schopni si zajít ani na záchod, protože by to pro vás znamenalo další vydanou energii, kterou v danou chvíli opravdu nemáte.

Vyškrábeme se na chatu GOUTER, kdy jsem si celou dobu opakovala, co je tohle za srač--. Takhle zničená jsem ještě nikdy nebyla. Hold, tak to dopadá, když nevíte, jak reagujete na výškovou nemoc a během jednoho dne si to napálíte z  2300 m n. m. rovnou na 3835 m n. m. Padnu před chatu a vím naprosto jistě, že už nevylezu ani metr. Načež se ozve zpoza mého pravého boku: „Ivčo, hoď si batoh do chaty a jdeme si udělat aklimatizaci“. Mám smrt v očích a budu vraždit. Udělám 10 kroků a 3 minuty stojím. Takhle to zvládám 200 výškových metrů a pak to vyčerpáním obracím zpět na chatu, kde si uvaříme večeři, roztavíme sníh a jdeme spát. V místnosti nás spí 16. Postel a teplá peřina je luxus tohoto dne – užívám si to a spím celé 3 hodiny. Jsem totiž šípková Růženka – usnu i ve stoje. Standa mi to záviděl, nespal ani minutu. Kromě mě nespal snad nikdo v místnosti. Někdo měl výškovou nemoc, takže se stále převaloval. Ten, kdo ji neměl a podařilo se mu usnout, tak zase chrápal a někdo vedle mě prděl, takže už jsem nespala ani já.

Sobota 30.9.2017  „Startujeme na vrchol“

Jsou 2 hodiny ráno – budííííček. Ivetka má jogínské vstávání, takže u mě „no problém“ a ve 3 hodiny startujeme s cepínem a čelovkami po ledovci zdolat nejvyšší horu Evropy. Jdeme po hřebínku, kde bychom měli být navázání na lana. Když jeden spadne do srázu, druhý musí skočit na druhou stranu, aby ho zachránil, takže „good luck“. Miluji tyhle extrémy. Celou dobu, co jdeme nahoru, vidím kolem sebe velké monumenty – říkám si: „Co to asi je? Že by ty skály byly tak blízko“? Když se začalo rozednívat, byla jsem v obraze – to jsou ledovcové výstupky. Možná bylo lepší, když byla tma (smích).

Zvedl se vítr a byla obrovská zima, protože výstupem se moc nezahřejete – jdete pomalu a jste rádi, že jste rádi.  Celá omrzám a také to hlásím Standovi, aby věděl, že se ze mě za chvíli stane asi protivná ženská.

Před námi je chata Vallotka (4372 m n.m.) – Standa mi sundává boty a rukavice a zahřívá pod svou bundou – trvá to asi 20 min. Přichází další a další pokušitelé o výstup a oblékají si péřové bundy. „Na co péřové bundy? Já mám na sobě asi tři vrstvy a do toho lyžařskou bundu – to mi snad musí stačit“. Omyl, drahá Koňaříková – někdy méně, ale funkčních věcí je daleko více než více věcí a bez funkčních parametrů. No nic, zabalím si nohy do fólie a pokračujeme dále. Jsem zmrzlá na kost, ale jdu bojovat. Vylezeme ven, ujdu pár metrů a končím:-( Byla jsem opravdu oblečená, jako kdybych šla na maliny, takže mi omrzly nohy i ruce. Srdce se mi svírá, chce se mi brečet, nepřipouštím si, že bych to vzdala 1,5 hodiny od cíle – Ivetko, to prostě dáš…. Bohužel….. Člověk si v takových výškách musí zachovat alespoň trochu chladnou hlavu, a když má vedle sebe ještě člověka, který ho podporuje a má o něj starost, tak poté připustíte, že to prostě nevyjde. Vracíme se zpět. Padá mlha a jen stěží vidím prošlapanou cestu – mám strach? Ovšem, že mám. Jste na ledovci, kde ztratit se znamená smrt s velkým S.

Je přesně  8:15 a my se dostáváme zpět k chatě GOUTER – bohužel k naší smůle, chata se tento den zavírá v 8:00, protože končí sezóna, takže si nedáme už ani teplý čaj – v chatě už probíhá úklid. Bereme batohy, které jsme museli nechat před chatou, takže vám nemusím říkat, že jsou zmrzlé a jdeme se vyspat vedle do Winterraum chatky, kde si dáme dvě hodinky spánku. Postupně zde přichází další a další horolezci, kteří byli na vrcholu – viditelnost byla prý špatná a nahoře neskutečná zima. Dobře, že jsme se vrátili, jinak bych byla asi mrtvá. Všichni se ženou rychle dolů, protože se zhoršuje počasí a chytnout tohle v kuloáru, tak jsme všichni v novinách s titulkem: „Další turisté zahynuli na Mont Blancu“.

A jak je již známo, hora se nevylézá, ale slézá, protože většina lidí zemře až při sestupu. Oblékáme se do chladných věcí, jelikož v chatě se netopí a lezeme dolů. Máme mačky a jsme navázání na laně – sestup je náročný, fouká silný vítr a s mými 48 kg to se mnou lomcuje. Standa mě ale statečně drží. Je mlha, nevidíme cestu a začíná sníh, který se s postupem času mění v déšť. Jdeme další hodinu v dešti – miluji déšť a hlavně, když jsem promočená jako vodník. Má to své kouzlo. Vyčerpaní přicházíme k již zmiňované chatě, kde jsem ochotna už i stanovat. Standa postavil stan a já ve vteřině usínám a nevzbudilo mě ani zvíře, které se ve 22:00 dobývalo k nám do stanu, jelikož jsme tam měli veškeré jídlo.

Neděle 1.10.2017  „Zážitek, na který se nezapomíná“

V 6:00 už je to jiné – všude je ještě tma a z lesa se ozývá neskutečný řev zvířete, který se přibližuje nesmírnou rychlostí. V hlavě mi proběhla celá řada článků o tom, jak medvěd sežral člověka v Tatrách. Otočím se a tichým hláskem řeknu: „Stando, spíš“? Odpověď: „NE“… „A slyšíš to taky“? „JO“…. „Utíkáme“? „ANO“… Vystřelili jsme ze stanu rychleji, než startuje Usain Bolt a hádejte kam – do té strašidelné chaty (smích). S cepínem v ruce sedím na spacáku a čekám na Standu, až celou chatu zabarikáduje. Únavou usínám a probouzím se až v 9:30. Pomalu vylézáme z chaty ven a nikde nic, proto sbalíme všechny věci a konstatujeme, že se zřejmě nejednalo o medvěda, ale o jeleny, kteří jsou v říji. No, nevím, co je horší. Před námi se otevírá krásná scenérie, za kterou ta crazy noc opravdu stála. 

Jdeme poslední 2 hodiny k autu, u kterého si dáváme Cola-Colu. Nedokážete si představit, jaké to je, když 3 dny pijete především vodu ze sněhu, která chutná jak vyluhované ponožky. Hygienické ubrousky zaznamenaly hned po cola-cole největší úspěch. A o mytí zubů ani nemluvím – máte v puse, jak v polepšovně, protože voda je nahoře tak vzácná, že nemáte odvahu ji čerpat na hygienu. Po cestě se zastavíme ještě pro pohledy do Chamonix, kde je zrovna pouť. Všude plno turistů a já se z městečka dívám nahoru na skály a říkám si: „Tak tam jsme včera byli“ – neskutečný pocit sebenaplnění. Vykouzlí mi to opět neskutečný úsměv na tváři!

Pondělí 2.10.2017  „Návrat v nočních hodinách“

Domů přijíždíme v noci – cesta trvala krásných 7,5 hodiny. Bohužel mne stále zlobí palec na noze - nejsem člověk, který by se vším chodil k doktorovi, proto jsem držela statečně až do pátku, ale palec se stále nelepšil (bolel na dotek a byl zarudlý) a já mám odlétat příští týden na Kanárské ostrovy, kde potřebuji nohy k surfu, takže se jde k doktorovi – diagnóza „minimální omrzlina na palci“. Dostávám višňovku, prášky na prokrvení a za dva dny jsem jak rybička.

Závěr

Jelikož bych to nebyla já, tak už mám plán na příští rok – tentokrát opět a úplně zdolat milovaný Mont Blanc a hned poté nejvyšší horu Peru „Huascarán“. Tímhle ale nekončím. Těšte se na další a další story a mé, troufám si říci, nezapomenutelné extrémní zážitky. Říkám si, že některé chvilky zažiji skutečně jen já a nikdo jiný.

Ywett Koňaříková