Soukromý deník z pěší pouti do Santiago de Compostela

vydáno 23. února 2016

Zápisky z deníku od Michaela Rady (25) a jeho Svatojakubské pouti přes Španělsko. Čtěte dále...

Den před Svatojakubskou poutí

Za sebou mám 4 dny autostopu z mé rodné vísky, tedy něco kolem 2 300 kilometrů, během kterých jsem měl možnost poznat kolem-dálniční krajinu Česka, Německa, Švýcarska a Francie. Autostop byl plynulý, ale vzhledem k tomu, že jsem se vozil převážně kamiony, byla přeprava zdlouhavá a táhlá. Na druhou stranu, čas strávený v kabině umožňoval dlouhé konverzace a příležitost poznat řidiče lépe a vyslechnout si jejich nomádské historky.

Noci jsem přespával mimo kabinu za benzínovými stanicemi, takže o adrenalin nebylo nouze. Při hranicích Německa a Švýcarska jsem z obav řidiče spal za plotem mimo chráněné parkoviště, bál se, že bude odhalen kolegou za přepravu cizích osob. Já měl strach, že budu probuzen německým ovčákem. Hustší atmosféra rozhodně přišla uvnitř čerpací stanici nedaleko Lyonu. Vyčkával jsem do 4 ráno na konec povinné pauzy, kterou řidiči náklaďáku musí dodržovat, stočený na malé židli s budíkem v ruce, když jsem se stal svědky krádeže zboží skupinou pofidérních mladíků. Býval bych si postavil stan venku a celé to zaspal, ale když celou cestu posloucháte příhody truckera, co vše se stalo mu, jeho přátelům a kolegům z práce, volíte v těchto končinách bezpečnější nocování.

Nejdéle jsem si počkal 8 hodin na benzínce před Toulous. Prokleté místo zdobila zadní strana dopravní značky, kde byli podepsáni všichni stopaři, co tudy cestovali. Z tohoto místa mě dostal až jeden starší, francouzsky mluvící stařík, který mi nerozuměl a já jemu taky ne. Vysadil mě na mýtné bráně před městem Toulous, kde parkovalo pár řidičů. Jeden z nich mi šel naproti s otázkou „kam potřebuji“ a tak jsem do několika minut seděl v kabině, která měla být poslední k cíli. Řidič Pedro mě vysadil u dálnice nedaleko města Bellocq.

Protože všechny mé cesty plánuji na podrobné mapě asi jako školní globus, zjistil jsem, že do San-Jean-Pied-de-Port už dnes rozhodně nedojdu a že bych to pěšky nezvládl ani druhý den, tak sem se pokusil dojít alespoň do nejbližšího města v požadovaném směru. Salies-de-Bearn, nádherné historické městečko, postavené snad jen z kamene, mi dalo zabrat sedmi kilometry temným lesem. Nezvyk z chůze, dlouhé kalhoty, dvoudenní absence sprchy a docela příjemně teplé počasí mi způsobily vlka a tak už jen zbývalo najít vhodné místo pro stan, dobře se vyspat a doufat, že do rána vlk zmizí. Druhý den mám v plánu zůstat u stopování a dostat se do San-Jean, výchozího bodu nejznámější části Svatojakubské pouti.

Pátý den chůze, Puente de la Reina

Za sebou bych měl mít už něco přes sto kilometrů. Krajina je doposud jako z filmového žánru fantasy. Domy postavené z kamenů, obloukovité mosty i můstky, potůčky a bujné lesy... a míjet se s ovcemi či koňmi je zde normální. Bohužel je velmi obtížné si veškerou tuto krásu užívat přes mou bolest nohou a zad. Těžko popsatelné druhy muk mi ztěžují cestu od večera prvního dne chůze. Občas házím vinu na boty, jindy na batoh nebo na ponožky a obviněny byly i tkaničky, protože jsou moc utažené a zabraňují v prokrvení nohou. Tuším však, že jediný důvod je ve mně samém a to, že jsem málo trénoval a dlouhodobě si nebudoval tvrdší chodidla.

Onehdy asi dva dny zpět jsem lámal rekord v počtu ušlých kilometrů. Sparing partnerem mi byl jeden starší Francouz Mitchel, který mluvil pouze francouzsky, avšak ruky nohy zachránily konverzaci. Jeho pouť začala už v Paříži a šlo vidět, že se nejedná o amatérského chodce. Stíhal jsem ho 34 kilometrů, pak jsem pocítil explozi v místech levého malíčku a dál jsem neudělal ani krok. S Mitchelem jsme se rozloučili. Asi dvě stě metrů do předměstí Pamplony k prvnímu albergue (tzv. ubytovny pro poutníky), jsem došel v doprovodu dvou kanadských důchodkyň. Milé dámy. Krátké seznámení mě nakoplo k optimismu a v ubytovně jsem si vyprosil kus trávníku pro stan.

Na druhý den se situace moc nezlepšila. Pomalejší chůze mi ale umožňovala, seznámit se s více lidmi a hlavně aplikovat to, co vím celou dobu „pouť není závod“. Netrvalo dlouho a přidala se ke mně Maďarka Katalin. Diskuzí cesta ubíhala rychleji a sotva bylo ráno, tak už byl večer. Blížili jsme se k vesnici Puente de la Reina. Seznam ubytoven značil jednu z největších, kterou jsme mohli během cesty navštívit a využít k přespání. Obrovská koncentrace poutníků nenechala na sebe dlouho čekat a objevil jsem zde prvního krajana! Mirek, cyklista. Po devíti dnech jsem si užil konverzaci v češtině.

Jedenáctý den, Najera

Dny ubíhají a z pouti se stává jeden velký zážitek. Všímám si, že se kolem mě začíná tvořit takzvaná „poutnická rodina“. Často se míjím se stejnými lidmi. Úžasné na tom všem je, že si s většinou máme co říct. Poutníci si jsou velmi blízcí chováním, jelikož každý se k této pouti dopracoval podobnou cestou. Z většiny koho jsem potkal, jsou lidé, co se k cestě pročetli přes Paulo Coelha a jeho knihu Poutník a jejich knihovnička obsahuje Bacha, Osho apod., také většina zhlédla film „The Way“ s Martinem Sheenem.

Valná část poutníků stála ve svém životě na křižovatce a potřebovala inspiraci a načerpat sílu nebo se otřepat z nějaké nepříjemné události, která se jim přihodila – jako úmrtí blízkého, rozchod, výpověď v práci.

Téměř každý, koho jsem poznal, se na cestu vydal sám a někteří svou pouť začali u branky plotu svého domu. Stejně na tom je můj kamarád Lorenc z Francie, s kterým teď pár dní pochoduji. Svou pouť začal ze svého bytu ve Štrasburku. Co se týče mých bolestí, tak zapomínám, že nějaké mám a víc se koncentruji na to dění kolem a cestu si mnohem více užívám v porovnání s prvními dny. Dneska jsme ušli kolem 40ti kilometrů a zakončili jsme to v městečku Najera. Večer jsme strávili s láhví vína v kolektivu zajímavých lidí, brnkáním na kytaru a zpěvem.

Už jsem si stihl namazat chodidla a kolena a opět usínám ve velké místnosti plné chrápajících poutníků.

Dvacátý šestý den, Santiago de Compostela

Dneska jsem dobyl Compostelu! Nic to neřeší, má pouť pokračuje dalších devadesát kilometrů k moři do města Finistera, neboli na „konec světa“. Až tam bych měl udělat prostor nostalgii a melancholii. Každopádně malé rekapitulaci by neuškodilo.

Poslední týdny byly snem každého flákače světem. Míjel jsem desítky až stovky poutníků. S některými jsme velmi dobří přátelé, mohu označit kluky z Čech, dva Jakuby, Petra a Adama, Danielu ze Slovenska, Poláka Jendřeje, Lorence, Katalin a další… Sblížily nás všechny ty zážitky u ohně, dlouhé diskuze, společné večeře a postupné dobývání Svatojakubské pouti. Mikrosvět této poutě byl dokonalý. Přehled o svých kamarádech a událostech zajišťovala výměna informací a neustálý kontakt se všemi okolo, takže vím, že v příštích dvou dnech dorazí mnoho známých a Compostela se stane místem, kde o náhody nebude nouze. Hned po příchodu jsem měl sraz s Karolínou ze Švédska, s kterou jsme si padli do oka a posledních sedm dní to tady spolu táhneme za jeden provaz. Dopoledne trávíme většinou odděleně, abychom si zachovali určitý prostor pro sebe samé. Mít čas a prostor rozjímat a přemýšlet nad vlastními myšlenkami a správně si třídit ty šuplíky v hlavě. O tom ta pouť je a funguje to perfektně.

Nepochopení přicházelo před pěti dny, kdy se na pouť začali přidávat poutníci, jenž vyšli z Ponferrady, Sarrie nebo Luga. Z časové vytíženosti, nebo splnění minimální vzdálenosti pro udělení diplomu poutníka, zvolili jen několikadenní pouť, domnívaje se, že najdou ono kouzlo cesty. Nikoli, to přichází z dálek, z Pamplony, Pyrenejí, Paříže, Štrasburku, Říma….. Ačkoli má každý svou cestu, čas a zažité situace přináší kouzlo El Camina. Ošuntělý “Credencial“, neboli poutnický pas, plný razítek, které jsem získal během posledního měsíce, mi získával respekt a obdiv u nových hospitaleros a obsluh v barech, kde jsem se cestou stravoval. Bohužel včera jsem si jedno ušetřil. S Jakubem jsme si dali noční pochod a tak místo razítka jsme se vyhýbali mlokům na pěšině.

Dneska jsem byl svědkem vyhlášené tradiční mše, kdy kněží rozhoupou kadidlo tak, že se téměř dotýká vysokých stropů katedrály. Zbytek večera jsem věnoval poznání místní kuchyně a přátelům.

Pravděpodobně zde ještě strávím jeden celý den a poté se vydám dokončit pouť do Finistery.

Třicátý první den

Západ slunce na „playa Mar de Fora“ byl ten nejdojemnější zážitek z celé pouti a jeden z nejsilnějších v mém životě. Byl to ideální konec příběhu. S rozdělaným ohněm kousek od stanu, situaci idealizoval zvuk bijících vln o písčitou pláž. Ráno bylo chladné, zato aspirovalo na fotografii roku. Během dopoledne jsem se rozloučil s Karolínou a nasedl do autobusu zpět do Compostely. Vzdálenost devadesáti kilometrů, kterou jsem šel tři dny, autobus zvládá za 2 hodiny. Čeká mě poslední noc na letišti a poté zpět do „na měsíc vzdálené reality“.