Vzpomínky na Indii (1. díl): Letmé doteky Dharamsaly - Bhagsu

Dovolte mi začít můj příběh na mé vzpomínky z Indie tak nějak od konce, protože jeho začátek je v nedohlednu, ale přesto může být objeven, budete - li mít chuť.

Všude okolo se potulují krávy a mniši. Konečně po cestách po Goa, Gujaratu, Kalkatě a Dillí cítím dotek chladného vánku na tváři. Po strastiplné cestě místními dopravními linkami, které zaručeně nikomu nedoporučuju, jsme dorazili do vytoužené destinace – naší země zaslíbené, do Dharamsaly.

Himachal pradesh (česky psáno Himáčalpradéš, což je stát v severozápadní Indii), země bohů a hor, je obrovské území. Našim cílem byla horská destinace Bhagsu, která je známou opojně navštěvovanou turistickou destinací.

Jak skončila má očekávání v Indii?

Na Indii je zajímavé, že vše co od ní čekáte většinou taky nikdy nedostanete, naopak, dostanete vždy to, co nepředvídáte. Tak jsem se učila fungovat za nepředvídatelných okolností. Zamilovaní vzpurní lidé, kteří jsou vrženi do cizího kulturního životního rámce, mívají většinou dobrou schopnost přežití. To se stalo také mně a tak jsem se už po čtyřech měsících v Indii vezla na pocitu, že stát se už skutečně může cokoliv.

Zasněžené vrcholky hor, prašné přeplněné ulice, mnoho tibeťanů, modlitební zvonky, vůně, smrady a zvláštní všudypřítomný klid zasazený do neustálého ruchu a šumu místního městečka. Připadám si jako v jiném světě. Potom, co jsme utekli z dillijského pekelného horka, nemůžeme ani uvěřit, že snad někde v Indii může být také příjemná teplota.

Dříve jsem měla čistý odpor k cestování a především k létání a ještě k jedné věci...k Indii. Nestala se ve mě žádná dramatická změna, byl to prostě osud a já tu tak nějak dobrovolně uvízla, či se spíše vylíhla do dobrodružnosti. Indie lidi dovede dříve nebo později k jednomu uvědomění – a to k velmi praktickému smyšlení, které je ale zároveň zcela závislé na zásahu osudu a intuice, protože v Indii prostě některé věci nikdy nevybojujete, dokud se o ně snažíte. Srovnávat jednotlivé indické státy s Evropou je pošetilý a taky velmi zbytečný výdaj energie. V Indii se dříve či později každý cestoval přepne do modu: „Aha.“

Tak si tak sedím a popíjím ne příliš povedený čaj, který právě někdo vytvořil na ohni. Sedíme u levného podomácku vytvořeného obchůdku a restaurace zároveň. Všude okolo jsou poměrně zrelaxovaní či jinak zklidnění lidé. Mnich, pes a můj „mumu“ knedlíček s kuřetem je zničehonic pryč. Zamilovaně se dívám do údolí a nějak nemůžu pochopit, že Indie má také místa, kde je mnoho prostoru, kde je obloha a mraky. Po dvou předešlých měsících v přelidněné letní Kalkatě, jsem skoro zapomněla jak vypadají stromy, jen ptáky, ty jsem i tam viděla svobodně se vznášet vysoko na obloze, daleko ode mě.

Žádné místo není rájem samo o sobě. Záleží v jakém rozpoložení se nachází naše (většinou) unavená mysl a do jaké míry jsme zrovna ochotni slevit z toho, co považujeme za naše hlavní životní standarty. Mé životné nároky se v Dharamsale scvrkly na potřebu po teple, protože zde byly deště naopak chladivé. Bohužel, právě zde jsem začala intenzivně znovu toužit po českém jídle a to jakémkoli tradičním.

Moment, kdy si uvědomíte, že už nespolknete jediné kari či cokoliv smaženého a pálivého je jistý ukazatel cestovatelské opotřebovanosti, ale Bhagsu si zaslouží dlouhé týdny pobytu, které jsme mu bohužel dát nemohli. Je to hlavně kraj poutníků, kteří milují vyčerpávající výšlapy k vrškům hor, k vodopádům a k sobě samým.

Naše myšlenky plynou v rytmu mraků na obloze. Zase se k nám žene bouřka. Cítím vůni blesků. Moje nohy už nechtějí šlapat do kopce, abychom se mohli schovat v pokojíku, který jsme si pronajali a kde nejspíše vesele uniká plyn z bomby na vaření. Aspoň jsme tam takoví více relaxovaní. Žijeme dnem za dnem místními náhodami. Žijeme nevypočitatelně, konečně jsme objevili v čem spočívá tajemství řádu.

Pokračování: Vzpomínky na Indii (2. díl): Kořením života je změna

Autor: Tereza Holušová - cestovatelka, autorka blogu Abraxas