Výprava Avií - Skandinávií a objevování ostrova Kvaløya

Na výpravu Skandinávií jsme vyrazili ve skupině devíti cestovatelů, tedy vlastně deseti, pokud budeme počítat i Amálku. A Amálku počítat musíme, ta si zaslouží pár slov. U žen, především těch, co už něco zažily, prý není slušné ptát se na věk, ale u Amálky uděláme výjimku, myslím, že jí to nebude vadit. Naopak na to, že už překročila čtyřicítku, pořád s námi zvládá cesty bravurně a nenechala nás ve štychu.

Amálka je obytná Avie A31 (rok výroby 1974), na cestách je našim domovem, base campem na kolečkách, se kterou jsme projeli už pěkný kousek světa. Vytáhnout můžeme například minulé výpravy Asií-Avií do Mongolska a Ruska nebo Aviou-Afrikou do Maroka a Západní Sahary.

Naše výprava Avií - Skandinávií měřila 9 a půl tisíce kilometrů

V tomto článku se sice nepodíváme do tak vzdálených zemí, ale i ten „náš“ evropský sever dokáže člověku učarovat. Letošní výprava totiž nesla název Avií-Skandinávií. A že cesta stála za to, můžete vyčíst už z následujících čísel. Cestovali jsme v 9 lidech 1 autem, krom České republiky jsme projeli 9 zemí Evropy a celkově jsme najeli 9 500 kilometrů.

Už samotná cesta byla dost zajímavá, můžete to zkusit – zavřete devět lidí do jednoho starého obytňáku a vyrazte na měsíc dlouhou cestu. Devět lidí, z nichž pouze tři se znali z minulých výprav s Amálkou. Ostatní jsme zrekrutovali přes knihu tváří a jen párkrát se před výpravou potkali. Dost lidem to přijde jako trochu risk, ale na dlouhých cestách tě může naštvat nebo zklamat stejně tak dobrý starý známý.

Ve článku nečekejte žádnou divočinu cestou necestou, pořád zamazané oblečení od oleje nebo nekonečné opravy. To nebylo cílem naší cesty a dělali jsme pro to vše, aby tomu tak nebylo. Cílem naší výpravy byl treky v nádherné severské přírodě, především pak té norské.

Popisovat celou výpravu stylem deníku, co se stalo den po dni v článku na internetu, trochu postrádá smysl a bylo by to dlouhé. V tomto článku se zaměřím na jednu nepříliš vyhledávanou oblast, kde jsme trekovali a tak je třeba trochu přiblížit případným budoucím cestovatelům. Protože opravdu stojí za to. Pokud se budete chtít dozvědět více informací o naší výpravě a Avii Amálce, rádi vás uvidíme na přednáškách, které určitě budeme pořádat. Stačí sledovat naše stránky Asie - Avie na Facebooku.

Oblastí, o které bude řeč je ostrov Kvaløya u norského města Trømso. Zde jsme se dostali spíše náhodou, když nás počasí ve Švédsku odradilo od výstupu na nejvyšší švédskou horu Kebnekaise u Kiruny. Pobřeží Atlantiku hlásilo lepší výhled počasí na příští dny a tak bylo rozhodnuto k návratu do Norska. Projeli a podjeli ostrovním městem Trømso (v podzemí mají i kruháče) až na ostrov Kvaløya, do fjordu, který se zařezává do více než poloviny severní části ostrova.

Stoupáme pěšinou k horám Hollendaren a Revbergtinden

Odtud by dle mapy měla vést neznačená pěšina k tisíci metrovým horám (Hollendaren a Revbergtinden), jezeru a dokonce malému ledovci. Po odpoledním příjezdu do zátoky jsme neviděli nic. Mraky se držely sto výškových metrů nad námi a odkrývaly pouze velice strmé svahy a skály stoupající přímo od moře. Bylo nám více méně jedno, kdy vyrazíme, denní světlo tady bylo pořád. V červenci jsme si dlouhého polárního dne opravdu užili až dost. Ale mrakům se moc nechtělo, tak jsme se krátili dobu rybařením, hraním fotbalu s prázdnou pivní plechovkou nebo jinými blbostmi.

Druhý den dopoledne začaly konečně mraky stoupat, tak jsme zaveleli k výstupu. Vzdálenostně to bylo k horskému jezeru, kde jsme chtěli rozbít tábor, vlastně jen kousek, tak 2-3 kilometry, ale skoro šest set výškových metrů. Takže opravdu pořádně prudký stoupák, který jsme museli vylézt s plnou výbavou. Cesta byla jakž takž vyšlápnutá, ze začátku prochází bažinami, ale pak se hned zakousne do svahu. Svah přechází ve skály, místy tam jsou až lehce lezecké úseky a proto je třeba už určité jistoty, zkušenosti s horským terénem a kamarádské pomoci. Škrábali jsme se nahoru asi tři hodiny, než jsme dorazili k jezeru, které bylo ještě zamrzlé, a sníh kolem ještě neroztál. Zrovna při rozbíjení tábora přišlo slibované zlepšení počasí, do půl hodiny se oblačnost rozpadla a my si začali užívat kýčovitě modrou oblohu a jako bonus bezvětří. Nádhera.

Po zvážení a prohlédnutí podmínek kolem jsme se rozhodli o výstup bočním hřbetem na hlavní hřeben a horu Revbergtinden. Nástup na ledovec a výstup na tu nejvyšší horu Hollendaren (asi o 20 metrů vyšší) by už vyžadoval mačky, cepín a nějaké zkušenostmi s nimi, což z naší skupiny moc lidí nesplňovalo. Na hřbetu se střídaly sněžná a kamenná pole, ale na lehko se už stoupalo o poznání lépe, než s krosnami s jídlem a stany. Díky jasnému počasí a dlouhému dni jsme si mohli dovolit vyrazit ještě ten stejný den odpoledne. Při nástupu na hlavní hřeben se terén trochu vyexponoval, na jednu stranu strmě klesal sněhem krytý svah a na druhou padaly skalní stěny až dolů k fjordu. Postupně se nám kromě okolních štítů hor začaly otvírat také pohledy na okolní fjordy až po nádherný kruhový výhled z Revbergtindenu. Ten byl opravdu famózní, viděli jsme všechny okolní ostrovy, fjordy až do norského vnitrozemí, hřebeny pevninských pohoří.

Z Revbergtindenu jsme ke stanům sestoupili stejnou cestou. Pozdě večer kolem 10 hodiny slunce zalezlo za vysoké štíty hor, ochladilo se a tak jsme zalezli do spacáků. Kolem třetí ráno už slunko zase pálilo do stanů, polární den má své výhody i nevýhody. Druhý den jsme se s pocitem dobře vykonaného horského výstupu opatrně spustili zpět do zátoky k Amálce.

Ostrov Kvaløya v Norsku sice nenabízí týdenní treky, ale náročnějších jedno-dvou denních výstupů na nejvyšší části hor se tu najde dost. Lidi téměř nepotkáte a scenérie připomínají Lofoty. Na své si přijdou i horolezci, jsou zde odjištěné cesty a skialpinisté (pokud je dost sněhu). Anebo si prostě můžete také sednout na pobřeží Tromviku a užívat v létě také „midnight sun párty“, akorát ze střechy Amálky je to prostě lepší, než z pláže.

Autor: Vojta Wertich