Expedition Club zdolal vyhaslou sopku Kazbek v překrásné Gruzii

Je asi 3:31 ráno gruzínskénského času a pod nohama křupe sníh, i když je přelom května a června. Čelovka osvětluje stopy pár metrů před nosem. Začal vrcholový pokus s Expedition Club o zdolání vyhaslé sopky Kazbek. Bájnou horu, k jejímž skalám byl dle pověstí přikován Prometheus. Ano, ten dobrý titán, který za jedné větrné a těžké noci ukradl bohům oheň a přinesl jej lidem. Ale k tomu se ještě dostaneme...

Jistá neurčitost ohledně mé žaludeční stability je způsobena naší enormní snídaní. V duchu hesla „Stlač 1 000 kalorií na snídani a do jedné hodiny odpolední nebudeš mít hlad!“ jsme se ve tři hodiny v noci napráskali do ultrasyta. K tomu aspoň 500 ml tekutin. První hoďka až dvě jsou díky tomu sice méně úderné, ale výhody jsou nesporné. Bleh.

Jak jsem dosáhl vrcholu Kazbeku s Expedition Club

Dnešek je asi nejdůležitější den výpravy s Expedition Club, stoupáme na hlavní cíl výletu. Před asi osmi dny jsme v devíti lidech přiletěli do Gruzie a absolvovali krátký trek s nocí ve třech tisících. Oblast kolem Chauki pass byla nádherná. Sice ne natolik, aby splnila slogan „Gruzínské Dolomity“, ale mnohem lepší než třeba Mácháč. Ve vesnici Kazbeki jsme doplnili zásoby a vystoupali 2 000 metrů nahoru do basecampu, meteostanici. Zde stále vyhlížím orla, který má každé ráno přilétat a vyrvat Prometheovi játra. Ta mu přes noc opět narostou, jako trest bohů. Rád bych toho opeřence zahlídl, chytil a pár věcí si s ním vyjasnil.

Orel zatím nepřilétl. Je to asi tím, že již plných 14 dní panuje na Kazbeku velmi silný vítr. Za tuto periodu špatného počasí nikdo nedosáhl vrcholu. Aspoň ne vrcholu Kazbeku.

Včerejší den jsme podnikli aklimatizační výstup na Ortsveri. Byli jsme jedni z mála, kteří jej letos zdolali. Možná i jediní, ale taková namyšlenost není dostatečně podložena. Tato hora od pohledu z basecampu vzbuzuje určitý respekt. Z našeho pohledu je dosti strmá a vysoká. Cestou na Kazbek se ale projeví jako pěkný prcek, trpaslík. Včerejšek mi taky byla plně svěřena skupina jakožto průvodci. Na zkoušku. Všichni přežili, takže já jsem spokojený. My, odvážlivci pod křídly Expediton Clubu, jsme prošlapávali stopu, kreslili linku, v čistých ledovcových pláních pod Ortsveri.

 

Rozdělili jsme se do dvou lanových skupin, všechny jsem instruoval o pohybu na ledovci a šli jsme. Mé instrukce padly na méně úrodnou půdu. Po prvních metrech jsem tedy musel přemoci smích a hejbnout kostrou, když jsem zahlédl, jak vesele vykračující si člen naší výpravy během mžiknutí oka zmizel z povrchu ledovcového a zůstal po něm jen bezprizorní cepín. Propadl se do ledovcové trhliny, naštěstí nijak hluboké ani široké. Zůstal bezpečně zaseknutý o batoh. Jistící lano se ani nestihlo napnout. Za chviličku jsme jej vytáhli a pokračovali dál. Padla mléčně bílá mlha a tak jsme pro jistotu zaměřili GPS a došli na hřeben.

Pekelně ostrý vítr se snažil nalomit morálku našeho družstva. Tomu nepřispívaly ani strmé sněhové pasáže a skalní úseky. Přišlo mi to opravdu tak na hraně ústupu, ale ukázalo se, že výběr lidí byl proveden opravdu správně a všichni vše bezchybně zvládli. Na vršku se dokonce poodhalila mlžná opona a nám vlhla slza v oku z výhledů do údolí. Odpoledne se pak rozjela palačinková párty. Kapitán Martin totiž vytáhl do BC mléko, mouku a vajíčka. Neskutečný výkon se ztrátou pouze jednoho kusu.

Za námi Ortsveri - před námi problémy

Dnes je to ale jiné. Ortsveri už máme dávno pod sebou. Vyšlo Slunce. Každý z nás pociťuje přibývající výšku. Někdo jen nepatrně, někdo více, ale nikdo nemá akutní vážné projevy. Ostrý vítr občas vezme do rukou hrsti ledových jehliček a chrstne nám je do obličeje. Také sklon se již změnil z pohodové lázeňské kolonády přinejmenším k zastaveným eskalátorům. Dávno máme nasazeny mačky a občas se opíráme cepínem do svahu. Horský vůdce, guide, který za sebou absolutně nemetodicky táhne na laně dva zahraniční klienty, si ani ty mačky správně nasadit neumí. Co pět metrů si sedá a bojuje s páskama. Investované peníze jeho klientů padnou bokem, asi 400 výškových metrů pod vrcholem se všichni otáčí dolů. Večer na chatě ještě uleje něco ze své zlosti, když se nám snaží vyčítat nesprávný postup. S klidem v duši na něj radši nereaguji.

 

Pod samotným vrškem začíná psychologická válka. Je už to opravdu jen kousek, ale každý krok je dosti namáhavý. Musí se dělat časté pauzy na vydýchání. Posbírání sil. Setrvačníky někde uprostřed našich myslí nás ale postupně všechny vynesou hore. Vítr přestane foukat. Vidíme na stovky kilometrů okolo sebe. Hluboko do údolí, kde jsou stany. Restaurace s jídlem, teplo a gauče. Tohle je ale lepší. Posvačíme a počkáme na našeho posledního. Společně se vyfotíme a natočíme. Při této ekvilibristice obětujeme pár kapek krve jednoho z nás jako odlitek bohům. Tomuto nešťastníkovi nakopla druhá nešťastnice mačkou tvář. Naštěstí nic vážného ale jednoho to opravdu nepotěší.

 

Sestup je pak velmi rychlý. Prudší pasáže sjíždíme a brzdíme cepínem. Struktura sněhu se zcela změnila a na ledovci se brodíme v krupicové kaši po kolena. Jdeme již navázaní, riziko propadnutí je vysoké. Další den si náš vůdce Martin Kazbek vyběhne pro jistotu ještě jednou. Sám, mě to nedovolí koleno a poraněný prst. Monumentálním žlabem si to vyběhne za pár hodinek a za hodinku je dole. Prostě klasický borec. Seběhneme nějaké výškové tisíce dolů a už se zase budeme smažit na sluneční pánvi. Užijeme si gruzínské jídlo, pití a cesty. Prohlídneme pár hradů, úchvatné skalní město Vardzia a. A? A co dál? Sedíme na letišti a vymýšlíme, kam příště. Nejlépe někam ještě dál, do míst, která nejsou pro každého.

Autor: Jan „Polda“ Polášek
Fotografie: Martin Zavadil