Putování národním parkem Grand Canyon s Ondrou Kubesou

Po minulém dílu o Niagara Falls jsem zpět, tentokrát se slíbeným výletem do NP Grand Canyon v USA. Troufnu si tvrdit, že každý člověk má nějaký cestovatelský sen, místo, které by rád viděl na vlastní oči či zemi, kterou by rád navštívil. Tím mým (bývalým) bylo „jednoho dne, nejlépe do 30 let vidět Grand Canyon na vlastní oči“. V té době jsem ještě netušil, že se mi to podaří hned dvakrát, a že to vlastně nakonec bude mnohem větší výlet, než jsem si původně představoval.

Grand Canyon se mi podařilo navštívit hned dvakrát

Grand Canyon se mi podařilo navštívit hned dvakrát po sobě, resp. dva roky po sobě, ve stejném ročním období, v prosinci, ve stejných dnech, ale každá z návštěv byla úplně jiná i s jinými zkušenostmi a zážitky. Dnes proto uvidíte více fotek, sem tam z podobných míst, akorát s různými typy počasí.

Do dnešního dne si velmi živě pamatuji ty první okamžiky, kdy jsem začal přemýšlet nad Grand Canyonem. Seděl jsem v přítmí své laboratoře a hlavou mi probíhaly takové ty první návrhy, kam bych se mohl na své dovolené v USA podívat. Grand Canyon byla jedna z prvních možností, a jak tomu už bývá, sedl jsem k internetu a začal zkoumat. O tom, že vnitrostátní letecká přeprava v USA je velmi levná, jsem se zmínil už v minulosti, zbývalo jen vyřešit, kdy a jak se tam skutečně dostanu. Bylo to vlastně zhruba dva měsíce před samotnou cestou, takže jsem si pořád říkal, že mám spoustu času. Vidět Grand Canyon byl sice můj obrovský sen, ale takový ten marketingový, znal jsem fotky, ale fakticky jsem o dané oblasti zase tolik nevěděl. Při bližším zkoumání tak snadno zjistíte, že Grand Canyon, leží ve státě Arizona a vznikl erozí, převážně díky řece Colorado, za zhruba dva miliony let – yep, chvilku to trvalo. Dlouhý je přes 440 km a široký zhruba 29 kilometrů s maximálním převýšením 1600 m.

Budu teď trochu generalizovat a sprostě napíšu, že jsou tam dvě nejvýznamnější části: North Rim a South Rim. Severní část, která je o něco málo vyšší nás dnes vůbec zajímat nebude, protože jsem se tam v prosinci (nekecám) nedostal, celá oblast je totiž od podzimu do jara kompletně uzavřená, což bylo první smutné překvapení. Jižní část dosahuje průměrné nadmořské výšky kolem +- 2100 metrů, a to už není málo. A tady to přichází, dámy a pánové, South Rim je otevřen celoročně! V této chvíli mě celá oblast začínala zajímat ještě více, začal jsem zkoumat, jak to tam vlastně funguje, jaké bývá počasí, protože můj první nápad samozřejmě byl „beru spacák a stan“ – ne zrovna nejbystřejší chvilka v mém životě. Říkal jsem si totiž, že když mám tolik času, tak by možná nebylo marné zjistit, zdali se dostanu i na dno Grand Canyon. Tady rovnou prozradím, že cest máte na výběr hned několik. Ať už jsou to hlavní turistické stezky, či ty méně udržované nebo malé chodníčky, které nejsou udržované vůbec a vlastně občas ani netušíte, zdali někam vedou. Hlavní politikou národního parku je Leave No Trace (nezanechejte po sobě žádné stopy). 

V rámci Grand Canyon máte v případě, že míříte dolů na více než poobědovou procházku (tedy kousek), možnost využít malých kempů (v podstatě plac na stanování) nebo ubytování v Phantom Ranch. Jedná se o jediné místo na dně Grand Canyon, kde existuje nějaký provoz s obsluhou. V rámci možností a krajiny Phantom je taková menší varianta hotelu Hilton. A tady jsem zajásal podruhé, protože najednou vše začalo dostávat obrysy. Stanovil jsem si termíny, zvedl telefon a... dozvěděl jsem se, že Phantom je beznadějně vyprodaný (dva měsíce dopředu a několik měsíců po). Na radu kamaráda, jsem se však nevzdával a v kontrole a zkoušení pokračoval v podstatě třikrát týdně, až tedy týden před odjezdem se uvolnilo místo a já tak získal ubytování na dně Grand Canyonu. Ušetřím vás teď bádání, druhý rok jsem nebyl moc moudřejší, plánování bylo náročnější, a tak jsem získal místo dva týdny před odjezdem. Pokud tedy plánujete cestu do Grand Canyon i s tůrou na dno, nebojte se, prostě zkoušejte volat do zblbnutí. Výhodou je, že mají bezplatnou linku, ovšem musíte volat z USA a samozřejmě z USA čísla, nebo využijte online formuláře - já jsem touto cestou však štěstí neměl. :-)

Jak to vlastně probíhá? Zavoláte, a pokud mají volné termíny, tak učiníte rezervaci a rovnou vše zaplatíte z kreditky. Jsou zvyklí na mezinárodní cestovatele, takže pokud máte klasickou embosovanou kartu, nebudete mít nejmenší potíže. Pokud cestu dopředu zrušíte, pak vám peníze vrátí zpět v plné výši - neberte to. Pro mě osobně to bylo (ceny uvedeny v USD) 47 za nocleh na palandách, večeře za 29 a snídaně za 21. Takže popravdě řečeno celkem mastný výlet, navíc jsem si nebyl jistý, co od toho vlastně očekávat, ale k tomu se ještě dostanu později. Rozhodně doporučuji si min. jídlo objednat, ale stanovat můžete klidně venku, pokud budete chtít. U mě nakonec zvítězila ryzí pohodlnost a chuť užít si (v rámci náročnosti :-D) pohodový výlet s foťákem. Proběhne rezervace, ALE tím to ani zdaleka nekončí! Tuším, že zhruba tři dny předem musíte svou rezervaci potvrdit (stačí telefonicky) a den před samotným sestupem se musíte ukázat fyzicky na frotnal desku (registrace v jednom z hotelů v areálu South Rim), že skutečně existujete. Navíc dostanete aktuální informace o počasí, stavu stezek, krátké info o sestupu a potvrzení vaší platby atd..

Svou cestu jsem plánoval dopředu. Měl jsem letenku z NYC do Phoenixu (AZ), kde jsem si na dobu svých cest zapůjčil auto (popravdě za pár tisícovek, vycházelo to velmi levně) a vydal jsem se cestu přes Flagstaff, Tusayan (kde jsem sehnal nepoměrně levnější ubytování jen cca 20 minut cesty od národního parku) až do národního parku, abych se tedy ukázal, že existuji. A nyní to, na co všichni čekáte, část cestopisu i s obrázky.

V prvním roce bylo chladněji, což se projevilo i na cestách, které byly zasypané sněhem, auty a kamiony (to vše převážně odstaveno u krajnic). Ano, při všem to svém plánování jsem zapomněl obětovat kozu na kamenném oltáři za dobré počasí, což se projevilo skvělou sněhovou vánicí a mnou, coby veselým řidičem s letními gumami, který si to trádoval z teplého Phoenixu až vysoko do hor do Grand Canyon. 

V následujícím roce, jsem byl o krapet moudřejší a zeptal jsem se, zdali mají k dispozici i nějaké auto se zimními gumami, řekli mi, že ne. Alespoň jsem věděl. Ani tentokrát mi počasí příliš nepřálo a v průběhu cesty přes horské průsmyky jsme (necestoval jsem sám) zažili vichřici, déšť, bouřku, kroupy, sněhovou vánici, ledovku, sníh i slunce.

Do dnešního dne si nejsem zcela jistý, který z těch roků byl horší, protože v průběhu cesty se držíte na silnici (úplně všechna auta) v podstatě silou vůle. Víte, že nesmíte zastavit, nevidíte dopředu, stěrače jsou vám úplně k ničemu a... žádné dramatické fotky nemám, staral jsem se pouze o řízení, ale jakmile překonáte Flagstaff, tak se jakýmsi zázrakem počasí vždy uklidní a začne se vyjasňovat. :-)

Z Flagstaffu pak můžete do Grand Canyon dorazit v podstatě přes dvě silnice. Kratší, a dle mého názoru méně zajímavá cesta, vede přes silnici 64 (ve Flagstaffu doleva a pak doprava :-D) a druhá, mnohem zábavnější, vede přes starou silnici 180 a až pak se před Tusayanem napojíte na 64.

Vždy jsem hned jako první zamířil přímo do národního parku, abych se zaregistroval pro ubytování na Phantom ranch, ale v prvním roce mě bohužel na South Rim přistihla sněhová vánice, nestihl jsem tak skoro žádné výhledy a celkové počasí nestálo za nic. Zároveň mě varovali, že pokud se počasí neuklidní, tak uzavřou trasy, což by pro  cestujícího z daleka bylo velmi nemilé. Naštěstí se však počasí do půlnoci uklidnilo, napadlo jen pár centimetrů sněhu (asi 15) a vesele se fungovalo dál. Není zapotřebí si zajišťovat ubytování po dobu vašeho výletu na dno. Auto i s věcmi si totiž můžete nechat nahoře na parkovišti a vesele se vydat dolů. Vřele však v tomto období doporučuji mačky, nebo alespoň nějaké nesmeky.

V druhém roce, bylo vše o něco zajímavější. Často jsme projížděli oblastmi mimo signál, a tak se ke mě jen dostala zpráva, že se mě pokoušelo kontaktovat nějaké telefonní číslo. Až později, tedy při registraci pro výlet na Phantom ranch, jsem zjistil, že se mě snažili kontaktovat oni, protože někde po cestě prasklo vodovodní potrubí a Phantom byl kvůli opravám zavřen. Naštěstí v den našeho příjezdu se jim podařilo vše k večeru opravit a tak byl provoz obnoven a my jsme mohli druhý den vyrazit. 

Jak vidíte, ani samotné přípravy se neobejdou bez té trochy adrenalinu, proto má rada zní naprosto jednoduše. Připravte se naprosto na všechno (jinými slovy, moc to neřešte, ono to vždy nějak dopadne, ale raději počítejte s časovou rezervou).

V druhém roce jsem již neodolal a vydal se na první obhlídku Grand Canyonu před výletem, počasí bylo všelijaké, ale myslím, že z fotky získáte představu.

Druhý den ráno jsem posnídal a vyrazil na cestu. Auto jsem zaparkoval na zmíněném parkovišti před Bright Angel Lodge (kde zároveň probíhá registrace) a vydal jsem se na cestu. Dolů jsem si to v obou případech namířil přes South Kaibab (cca 12 km dolů). V zimě je tato trasa docela dobře schůdná, možná na vrcholku budete potřebovat nějaké ty mačky, když zrovna napadne sníh nebo bude cesta zledovatělá, ale pokud zapomenete, nemusíte mít obavy, v lokálním obchodě je získáte v přepočtu za cca 200 – 400 korun. Nevýhoda této trasy je v absenci vody, a to doslova. Když vezmete v úvahu celkové převýšení a že celá trasa je až na pár místeček exponovaná na slunci, snadno se doberete představy, že v létě byste se mohli doslova usmažit. Trasa je rovněž kratší, ale prudší, proto je logičtější jít touto trasou spíše dolů než nahoru. 

Co se terénu týče, není třeba se až tak obávat, narazíte zde na chodníky, kameny, štěrk, písek, skoro na vše, ale obecně se dá trasa svou schůdností považovat za velmi jednoduchou. Komu se však nechce chodit, můžete si připlatit něco extra a svézt se na mulách, které pak „zaparkujete“ na Phantom ranch.

Je pravda, že během celého plánování získáte matnou představu, jak celá oblast vypadá, ale ten moment, kdy se postavíte na okraj Grand Canyonu a máte možnost se konečně rozhlédnout… Jen těžko se mi nacházejí slova, rázem jsem (v obou případech) zapomněl na všechny překážky a problémy. Bylo to snad poprvé v životě, kdy se mi skutečně údivem zarazil dech. Pokud jste někdy byť jen váhali, zdali se tam vydat, neváhejte, skutečně to stojí za to. Za ten pocit, postavit se na okraj, rozhlédnout se a zažít ten naplňující pocit, kdy se vám lehce zatočí hlava z výhledu, který se svou majestátností jen stěží vyrovná jiným. I dnes, když koukám na fotky, mám před sebou jen obraz, který ani zdaleka nedosahuje skutečného pocitu, který máte, když jste na místě. 

V tomto směru mi přijde naprosto trefná cedule (na fotografii výše) z jednoho z prvních vyhlídkových míst OOH AAH POINT.

Při sestupu jsem minul pár svátečních turistů z Japonska v mokasínech a v prvním roce opatrně, v druhém roce o něco rychleji jsem se vydal na dlouhou cestu dolů. V prvních chvílích je člověk tak zasaženou celou oblastí, že si ani neuvědomuje, že vlastně budete muset celou tu trasu sejít až dolů (nějak) a už vůbec nemyslíte na to, že to pak budete muset nějak vyšplhat nahoru. Ne, jen si užíváte výhledu, a doufáte, že si nerozbijete čumák, až se zase budete kochat nějakým tím panoramatem.

Na celé trase najdete celkem čtyři odpočinková místa, ale popravdě řečeno, zastavit se a obdivovat výhledy můžete v podstatě kdykoli. Protože je na co koukat. Z mého pohledu se spíše jednalo o orientační body, kdy je čas dát si svačinu a kdy je čas napít se. Navíc je třeba upozornit na to, že v létě budete odpočinek vyhledávat častěji než já v zimě. I přes to (trochu prozradím dopředu) se mi během cesty dolů podařilo nafotit něco kolem tisíce fotek.

Možná už jste z předchozích fotek získali menší představu o počasí. Krom toho, že v jednom roce dosahoval sníh mnohem níže, byly i rozdílné teploty. V roce 2013 byly mnohem nižší, na druhou stranu zima 2014 byla o něco teplejší a celkově jsem si výlet mnohem více užil. 

V zimě je zde také méně turistů a po rozhovorech s některými domorodci jsem dokonce zjistil, že jsem si vybral nejlepší období roku na cestu do Grand Canyon – klid, dobré počasí (kromě toho děsu na vrchu) a velmi příznivé teploty na sestup i výšlap. Což musím potvrdit. 

Celá cesta však není stejná. Osobně bych ji asi nejlépe popsal tak, že cestou dolů procházíte teplotními pásmy. Nahoře je zima, o kousek níž začátek zimy, pak konec podzimu, myslím, že pomalu dostáváte představu, kam tím mířím.

Cesta se vám totiž přes stezky a stezečky klikatí tak dlouho, dokud nedojdete do míst, kde už vlastně zima vůbec není. Sundáváte vrstvy, začínáte zkracovat kalhoty a vaše spotřeba vody se najednou začne zvyšovat. Uznejte sami (dvě fotky níže), že toto místo vypadá vyprahle i v zimě a věřte, že na slunci zde bylo velmi teplo. V létě by se mi tady asi roztavily podrážky. 

Z ničeho nic začnete klesat pod úroveň hor, obzory se začnou snižovat a vy si uvědomíte, že začínáte zachytávat první známky řeky v okolí. První pohled na Colorado river mi vykouzlil úsměv na tváři. Byl to pěkný pohled s vědomím, že za chvíli budu v cíli se spoustou zážitků i fotek, ale také proto, že první dojem z této majestátné řeky je spíše takový, že se jedná o kalnou stoku. Nenechte se však zmást, řeka je velmi rychlá a i v dnešní době pekelně zarývá své tesáky hluboko do skály.

Poblíž řeky jen projdete krátkým tunelem k černému mostu, abyste se dostali na druhou stranu, a už už se nacházíte v oblasti Phantom ranch.

Kdo je pak seznámen s technologií LifeStraw ocení možnost napít se z Colorado river, která je i u krajů velmi rychlá, na březích pak narazíte na varovné cedule se  zákazem koupání kvůli nebezpečí strhnutí proudem a utonutí.

V zimě 2013 bylo mé překvapení o něco silnější, proto přikládám fotky právě z této doby. Zatímco nahoře na vrcholcích bylo několik centimetrů sněhu a dle oblak i další sněhová bouře, dole bylo jasno, teplo a v podstatě nádherný podzim s listnatými stromy a potůčkem.

Po asi kilometru pak narazíte na malou osadu, kde vás uvítá cedule Phantom ranch. A v pozdějších hodinách, někdy i během dne, divoká zvěř, která se tady tak nějak bezstarostně sama potuluje.

Jak jsem již avízoval předem. Nocleh jsem si zajistil na palandách, ale pokud toužíte po větším luxusu či soukromí, nebo cestujete ve větších skupinách či s mulami, máte možnost využít i nějakých těch chatek. Ale věřte, že po tom sestupu, který se o vaše klouby pečlivě postará, je vám vlastně úplně jedno, kde si lehnete. Teplá sprcha a elektřina jsou pak naprostý nadstandard, ale člověk neodmítne, že ne.

Co se večeří týče, máte možnost vybrat si z vegetariánské varianty, řízku a poté z něčeho, co bychom asi nejlépe popsali jako guláš. Což byla v obou případech má varianta, poněvadž jsem se do toho jídla naprosto zamiloval. K tomu máte k dispozici čaje, kolik vypijete, kukuřičné buchty na přikusování kolik chcete a zeleninového salátu kolik si naberete. V konečném důsledku je ta cena více než příznivá.

Večeře se servíruje přesně včas a po večeři si můžete zajít na pivo, víno či si dát ještě něco k zakousnutí (já jsem tedy nepotřeboval). Můžete zde také nakoupit nějaké ty malé suvenýry, pohledy, které můžete dokonce poslat mulí poštou nahoru, nebo se můžete jít ven pokochat na hvězdné nebe, které... no to ani nebudu popisovat.

Mým hlavním cílem pro dnešní článek bylo pokusit se vám přiblížit celou oblast, tak jak jsem ji zažil v zimě. Doufám, že se mi podařilo dostat do vás i trochu ze svých pocitů a dojmů a teď, teď je na čase poslat pohledy tím, že je vhodím ho staré kožené brašny, dopít sklenici vína, naposledy se podívat na hvězdičky a ráno se pak vydáme na cestu nahoru a na nejvyšší místo South Rim – Desert View. 

Ondřej Kubesa

Předchozí díly:
Objevte Niagarské vodopády s cestovatelem Ondřejem Kubesou
Putování po horách USA: pohoří Adirondack