Na mořském kajaku mezi chorvatskými ostrovy

Všichni příznivci seakajkingu jistě ocení reportáž cestovatele a dobrodruha Jirky Činčery o jeho pádlovačce kolem ostrova Dugi Otok v Chorvatsku. Jirka má za sebou již mnoho dalších cest, daleko náročnějších, ale tato se mi líbí, že ukazuje, že i v Chorvatsku se dá prožít krásná pádlovačka.

Hurá na cestu kolem ostrova Dugi Otok

Tak jsme se dočkali a po roce opět vyrážíme pádlovat na moře. V zimních měsících jsem vymyslel trasu a od časného jara jsme se těšili, až zase položíme naše kajaky na vodu a vyrazíme na plavbu. Pro letošek jsem naplánoval obeplutí jednoho z největších Chorvatských ostrovů – Dugi Otok. Je to velmi úzký, v nejširším místě sotva 4,5 km, ale zato skoro 45 km dlouhý ostrov. Jako nástupní místo jsem zvolil již mnohokrát osvědčený kemp na ostrově Murter. Ten je pro nás již skoro domácím místem, kam se pro jeho velmi krásnou polohu a neopakovatelnou atmosféru již léta rádi vracíme.

Podobně jako jiné roky, i letos jsme chtěli vyrazit na cestu z domova hned po práci, tedy v pátek odpoledne a co nejdříve to půjde. Kvůli návratu našeho synáčka z půl ročního pobytu v zahraničí, jsme byli nuceni tentokrát odjezd posunout na velmi časné sobotní ráno. Nicméně díky jednomu velmi užitečnému článku a určitě i notné dávce štěstí, naše cesta k moři letos proběhla velmi pohodově a bez sebemenších komplikací. Dokonce jsme se přesvědčili, že i na mnohokrát projeté cestě lze „objevit“ nějaké nové překvapení. Díky informaci a doporučením načerpaných z onoho článku, jsme se zastavili v městečku Slunj, kousek od vyhlášených Plitvických vodopádů. Je to velmi příjemná zastávka a odpočinek na dlouhé cestě k moři. Na území které připomíná spíše skanzen než městskou část, stojí několik starých domů, domků a mlýnů. Mlýny jsou dnes již nefunkční ale o to romantičtější. Stejně tak převážně hrázděné a roubené stavby, které jsou využívány především jako restaurace a penzióny. A mezi tím vším se proplétá labyrint potoků a říčních ramen. Průzračná a příjemně teplá voda tu vytváří četné vodopády a vodopádky, jezírka a kaskády. Oblast je, z výjimkou zahrad a dvorků, volně přístupná a tak je možné se bez problémů osvěžit nejen v nějaké občerstvovně, ale třeba i brouzdáním nebo koupelí v příjemně teplé říční vodě. Prostě paráda. Na Murter se nám podařilo dorazit ještě před setměním a celkem rychle jsme si našli i vhodný plac na přespání.

Když vás bouřka přibije na břehu

Ráno jsme se zabalili, se správcem kempu domluvili parkování auta, naše těžce naložené kajaky odvláčeli na vodu do zátoky a vypluli. Mírný vítr nám foukal do zad, takže jsme to dali na dva „skoky“ až na Vrgádu. Ostrov Vrgáda máme moc rádi. Je tam úžasný klid a tak nějak útulno. Nemohli jsme jej tedy vynechat. U studeného piva a zmrzliny jsme rozmýšleli co s načatým dnem. Bylo už pozdní odpoledne a před námi ještě sedmikilometrový skok přes volné moře na Pašman. Tam ale víme o dobrém místě na bivak. A tak jsme plni elánu přeci jen opustili přívětivou vesničku a vyrazili ještě na pozdně odpolední přejezd. Vlny přicházející ze zadoboku nás nutili po celou dobu se plně soustředit na plavbu. Na druhou stranu ale pěkně popoháněli naše kajaky kupředu. Za hodinu a půl jsme dosáhli nejbližšího mysu ostrova Pašman. Náš zamýšlený bivakový plac na okraji velké zátoky, se nám ale nedařilo najít. Nemohli jsme to tu ani jeden poznat a najednou jsem si nebyl úplně jistý, kde přesně to místo vlastně je. Stále jsme si říkali, že je to tedy asi ještě kousíček dál. A pak ještě asi za dalším rohem a tak dále. Nakonec jsme pádlovali skoro celou další hodinu, než nám došla trpělivost a rozložili jsme tábor nouzově na skalním útesu. Žádná idylka ale už jsme spali i hůř, mysleli jsme si. Za již počínajícího soumraku jsme si vařili večeři a těšili se na odpočinek a poklidný večer. Nebe nad námi se se ale začalo rychle zatahovat a brzy začali oblohu v dálce křižovat blesky. Podobná situace pro nás nebyla novinkou, už jednou nás naše lehkovážnost takto vytrestala. Tak jsme se tentokrát raději začali, v rámci možností, chystat na pravděpodobný příchod bouřky. Kajaky jsme vytáhli krkolomnou stezičkou po kamenech bezpečně nad útesy a začali stavět stan. Pohled na oblohu nás pobízel ke stále většímu spěchu. Jídlo jsme odložili a v rychlosti a již za počínajícího deště dodělávali poslední přípravy na blížící se bouři. Starosti mi dělal stan, který nebylo na skalní plotně jak ukotvit. Nakonec jsme se museli spokojit se zatížením rohů a volných krajů pláště stanu kameny bez jeho správného vynutí. A pak to přišlo. Velmi prudký déšť a silné nárazy větru. Seděli jsme v mokrém stanu, jedli již skoro studenou večeři a pozorovali, jak se uvnitř stanu zvětšují louže vody. Ještě že alespoň nebyla zima, právě naopak, v dusném prostředí stanu nám bylo vlastně vedro. Vlny zvednuté větrem prudce naráželi na útesy a spršky vody, které při tom vznikali, se rozprskli občas až o náš stan. S obavami jsem přemýšlel, co budeme dělat, pokud se tento stav ještě zhorší.

No přežili jsme to. Ale tahle noc rozhodně patřila mezi ty dobrodružnější, které jsme zažili. Ráno jsme vylili několik litrů vody ze stanu a než jsme se zabalili, nasnídali a natahali kajaky zpátky k vodě, tak nám skoro stačili uschnout i spacáky. Plavba podél Pašmanu byla poměrně monotónní. Jediným zpestřením dne byla zastávka u osamoceného penzionu na jinak liduprázdném pobřeží. Otec polské rodinky, která zde trávila dovolenou, měl viditelnou radost z vytržení z ospalé nudy a kromě vody do kanystru mi nabídl i vychlazené pivo a víno. Za odměnu jsem s ním strávil půl hodinky přátelského popovídání. Dál proti silnému větru jsme pádlovali skoro až na konec ostrova, kde jsme našli celkem pohodlné bydlení na okraji velké zátoky. Hned u cesty dlouhé jen asi 200 m, která vedla doslova odnikud – nikam. Po procházce do blízkého městečka jsme si konečně užili krásný klidný pohodový večer. Najedeni, dobré klidné místo na spaní, kávička, víno, dobrůtky, dokonce i voňavý doutníček – no těšili jsme se na to skoro celý rok.

Předpověď počasí hrozila v blízkých hodinách přechodem fronty a s ní spojeného silného větru. Přepádlovali jsme tedy na ostrov Iž a rychle hledali dobré bivakoviště, kde by bylo možné pohodlně strávit delší čas. Našli jsme jej kousek za městečkem u útesovité pláže. Místo na bydlení bylo skvělé, ukryté v borovicovém lesíku. Horší to bylo s přístupem do vody a z vody. Břicha našich kajaků úpěla na ostrých kamenech a Helča si při uklouznutí dokonce poranila ruku a kotník. A předpověď nelhala. Vítr postupně zesílil a další den se jet opravdu nedalo. Pozorovali jsme ze závětří našeho bivaku rozdivočelou vodní hladinu a poslouchali zlověstné hučení větru v korunách okolních stromů. Den jsme si zpestřili alespoň nákupem a procházkou po útesech do blízkého městečka.

I na další den je předpověď stále nepříznivá. Ráno sice drobně prší, ale kupodivu vlny a vítr se zdá, že skoro ustaly. Neklidně přešlapujeme na břehu a přemýšlíme, co podnikneme. Nakonec padlo rozhodnutí, že přeci jen zkusíme popojet dál. Poté co jsme dojeli skoro na konec ostrova, nás ale u jeho posledního výběžku zastavil velmi silný protivítr a velké vlny. Nezbylo nám než se vrátit. Kousek cesty nazpět jsme přistáli v závětří široké zátoky s malou písčitou pláží. Na břehu na nás čekalo posezení u stolu s rákosovým slunečníkem a houpací sítí napjatou ve stínu stromů. A nikde nikdo. Prostě paráda. Udělal jsem si průzkumnou procházku přes les na druhou stranu ostrova a pak již jen lenošili na tomto krásném místě. Později odpoledne vítr ustal, a protože spát se nám tu nechtělo, vyrazili jsme dál. To už bylo jasné, že původní plán, tedy obeplutí ostrova Dugi Otok vzal za své, protože bychom to už jen velmi těžko stíhali. Trasu jsme tedy pozměnili a místo na severozápad otočili, za výběžkem ostrova Iž, přídě svých kajaků k jihu.

Pohostinnost ostrova Rava

K sousednímu ostrovu Rava jsme připluli pozdě odpoledne a opět delší dobu hledali vhodné bivakoviště. Čas a několik napádlovaných kilometrů věnovaných hledání se nám tentokrát bohatě vyplatilo. Našli jsme krásné místo na rovném plácku, nad dobře schůdným kamenným břehem s úzkou oblázkovou pláží. Před večeří jsme ještě stihli zajít po cestičce přes olivový sad do mini vesničky, pyšnící se jménem Vela Rava. Asi tak 20 domků, povětšinou penzionů na břehu zátoky, tvoří nejobydlenější část tohoto sympatického ostrova. Na ceduli s mapkou ostrova, jsme vyčetli, že zde mají i značenou cyklostezku o délce skoro 8 km… Zašli jsme do jediné místní konoby, dali si studené pivo, k němu talíř marinovaných rybiček a z terasy pozorovali sluncem osvícenou zátoku a její okolí. Po návratu ke stanu a večeři, jsme z hrany kamenného útesu, s plastičkou vína v ruce, pozorovali krásný západ slunce za mořský horizont. Letos poprvé….

Na Ravě je ještě i druhá vesnička – Mala Rava. A kupodivu je tam i krámek. Zastavili jsme se na nákup, a protože paní prodavačka neměla vodu, poslala nás pro ni k sobě domů. Že prý nám tam její manžel vodu natočí do našich kanystrů. Tankování vody se ale změnilo v pozvání na návštěvu a posezení s panem domácím. Pohostil nás rakijí, vínem, marinovanými rybičkami a na závěr ještě přidal výslužku – pytlík domácí cibule. A opět jsme povídali, tedy hlavně pan domácí. Poté jsme již přepluli k pobřeží ostrova Dugi Otok. Před večerem jsme si našli velmi pohodlné a prostorné místo na přespání, přesně uprostřed pobřeží mezi dvěma přístavními městečky. Večer a noc byla chladná a deštivá. Dokonce jsme museli z hlubin našich lodních pytlů vytáhnout tepláky a mikiny.
Ráno jsem zaběhl do města na nákup pro čerstvé pečivo a ovoce. Po snídani jsme pod zataženou oblohou na klidném moři dopádlovali k průlivu, který odděluje Dugi Otok od národního parku Kornati. Okolo vjezdu do velké zátoky Telaščica, jsme průlivem projeli ven na stranu ostrova k otevřenému moři. I přes to že byl jen mírný vítr, na otevřeném moři nás zastihli velké, i když jinak klidné vlny. Pádlovali jsme podél zcela nepřístupného břehu a přemýšleli, jestli se nám tady podaří najít nějaké místo na přespání, nebo se budeme muset vrátit. Najednou, po skoro hodině pádlování ve vlnách, se nám objevila krásná zátoka s písčitou pláží. Pláž byla sice plná chaluh, ale na břehu za terénní hranou bylo dostatek prostoru pro založení komfortního tábořiště. Skutečnost, že táboříme na území přírodního parku (PP), v nás vzbuzovala trochu obavy, ale říkali jsme si že, z moře vidět skoro nejsme a pěšky sem snad žádný ranger nepůjde.

Přírodní park ostrova Teleščica

Později nám procházející pár italských turistů na náš dotaz vysvětlil a na mapě ukázal, kde je co v okolí zajímavého a hlavně kudy se tam dostaneme. A tak jsme ještě před večeří vyrazili poznávat krásy PP Telaščica. A nelitovali jsme. Kamenné moře, které zde vytvořily z kamínků tisícovky procházejících návštěvníků, bylo prvním překvapením. Nesčetné množství kamenných mužiků a mohylek, zde pokrývá rozlehlý prostor. Jejich význam je sice trochu nejasný ale místo působí mystickým dojmem. Našli jsme jednu pohozenou mapku oblasti a naše poznávání PP bylo hned jistější. Cesta okolo slaného jezera je přes den prý velmi frekventovaná. Na výletních lodích zajíždí k blízkému břehu v zátoce každý den velké množství turistů, kteří si po vylodění dělají procházky spojené s koupáním právě k tomuto výjimečnému přírodnímu úkazu. Teď v podvečer jsme zde ale byli již téměř sami a nikdo nás nerušil při obdivování přírodních krás. Jezero není přímo spojené s mořem. Slaná voda se do něj dostává podzemními průsaky. Jeho hladina je dokonce o pár metrů výše než ta okolní mořská. A údajně je i vlivem výparu z hladiny slanější než okolní moře. Od jezera jsme po malém bloudění vyběhli k nejvýznamnějšímu úkazu celého PP. Strmé, až 100 m vysoké skalní útesy jsou dominantou a symbolem celého PP a jejich stylizovaná podoba se stala základem motivu loga celého PP. Z několika vyhlídek jsme obdivovali do nedohledna se táhnoucí pás vysokých, přímo z moře vyrůstajících kolmých skal. Ty zde tvoří celou jednu dlouhou stranu ostrova. Úchvatná podívaná, navíc umocněná sluncem právě zapadajícím za mořský obzor. Opravdu moc pěkný. Do naší zátoky jsme se vrátili již skoro za šera a naše večeře tak získala při svitu svíček a čelovek romantický nádech.

Samozřejmě nás lákala projížďka pod útesy na kajacích. Náš úmysl byl plout podél skal až na první nejbližší obyvatelnou pláž, tam přespat a další den se vrátit zpět a pokračovat zpátky, již směrem k Murteru. Jenže ranní, původně mírný vítr a klidné vlny, rychle zesilovaly a naše plavba proti nim začínala být obtížná. Úměrně s rostoucí výškou vln v nás narůstal i pocit zvětšujícího se nebezpečí. A tak jsme po asi 5 kilometrech otočili kajaky zpět a vrátili se s větrem v zádech do „naší“ zátoky. A udělali jsme dobře. Hned v následující hodině se moře rozdivočelo. Bylo plné bílých zpěněných vln a zuřivě doráželo na útesy v okolí zátoky. Zůstali jsme tedy v bezpečí na břehu a naplno si užívali celodenního lenošení na pláži v zátoce.

Ráno vypadala hladina při pohledu ze zátoky docela klidně. Chaotické vlnění v úžině mezi blízkým ostrůvkem a břehem, nás po vyplutí ze zátoky proto nepříjemně překvapilo. Po proplutí úžiny se ale hladina zklidnila a ranní pádlování podél pobřeží bylo již příjemné. Zabočili jsme do rozlehlé a velmi hluboké zátoky Telaščica. Chtěli jsme si jí celou prohlédnout. Pádlovali jsme přímo proti stále sílícímu větru a tak nás cesta až na konec zátoky stála mnoho sil a zabrala více než dvě hodiny času. Zde jsme trochu krkolomně vystoupili z našich kajaků na jedno z kamenných mol, jediném to možném výstupu v místě na břeh. Po více než půl hodinovém pochodu do kopce v úmorném vedru, jsme dosáhli nejvyššího vyhlídkového bodu na vrcholu kopce Grpaščak. Jsou tu pozůstatky vojenské pevnosti, vysílač, samozřejmě maják a dokonce i heliport. Jen námi toužebně očekávaná občerstvovna se nekonala. Což nás vzhledem k tomu, že místo je velmi navštěvované překvapilo. Vyhlídka na všechny strany je odtud ale skutečně impozantní. Na jedné straně do nedohledna táhnoucí se stěna útesů, a před nimi mořská hladina až k obzoru. Na druhé straně zátoka, tedy spíše fjord s modrozelenou vodou, z poloviny lemovaná svěže zelenými břehy. Námaha při pádlování i z výstupu byla zapomenuta a užívali jsme si krásu zdejších výhledů. Po sestupu zpět k našim lodím jsme vypluli směrem ven ze zátoky. Již na vrcholu Grpaščáku mi ale bylo jasné, že to s ohledem na sílu větru nebude asi nijak jednoduché. Vítr, který nás brzdil cestou do zátoky, teď naší plavbu sice urychloval, ale taky hodně znepříjemňoval. Z vyhlídky jsem si předem vytipoval asi jediné místo v rozumné vzdálenosti, kde se dala tušit možnost nějakého zabivakování. Plně soustředěni na plavbu jsme přejeli na druhou stranu zátoky a vystoupili u krásně zastrčené hospůdky. Její chorvatský majitel umí díky své manželce, která je původem z Ostravy výborně česky. Za flašku becherovky jsme s ním rychle dojednali místo na spaní. U restaurace je i maličký penziónek, který zrovna obývala sympatická česká rodinka. A tak jsme zbytek dne proseděli s majitelem konoby Goranem a Čechy ve stínu na terase, pili studené pivo a víno a klábosili. Večer jsme samozřejmě museli zajít na večeři – grilovanou rybu. Seděli jsme pohromadě s českou rodinkou a občas i Goranem. Laciné to nebylo, ale zážitek velmi dobrý. Goran okolo půlnoci před svým odchodem postavil na stůl karafu vína jako pozornost podniku, rozloučil se a notně vrávoravým krokem se odebral ke svému autu na kopci a odjel domů za manželkou.

A pořád fouká

Ranní odjezd z Telašnice byl namáhavý. Jako by nás nechtěla pustit ven ze svých hlubin. Silný protivítr nás zpomaloval natolik, že kdyby se dalo někde přistát, určitě bychom to udělali a počkali na příznivější podmínky. Alespoň že se netvořily vlny, sevřené břehy jim to nedovolily. Po opuštění zátoky se vítr zmírnil a my opustili úzkým hrdlem průlivu Malá Proverza národní park Kornati i sousedící přírodní park Telaščica. Docházela nám zásoba pitné vody. Z jedné naší minulé výpravy víme o obchůdku, jediném široko daleko, na ostrově Žut. Jeho majitel náležitě využívá skutečnosti, že v okruhu desítek kilometrů nemá konkurenci. Ceny zde byly dvojnásobné oproti obchodům na jiných ostrovech a skoro třikrát vyšší než na pevnině. No ale jiná možnost nebyla. Nakoupili jsme vodu, chleba, něco ovoce a zeleniny a samozřejmě i vychlazené pivo a džus. I dnes jsme dlouho hledali místo na spaní. Břehy byly buď nepřístupné, nepoužitelné anebo ohraničené a označené tabulkami PRIVAT. Snad až za třetím velkým výběžkem jsme ze zoufalství vylezli na špatně přístupný břeh s pečlivě udržovaným olivovým hájem. Jednoduchá myšlenka, drze tady squatovat, se nám vůbec nelíbila. Jiná možnost už ale nebyla nikde v dohledu. Jen s maličkou nadějí jsem procházel a prolézal břehy v blízkém i trochu vzdálenějším okolí. A podařilo se! Maličký plácek, akorát tak pro dvě karimatky vedle sebe, stulený pod nízkou borovicí, s dobře schůdným skalním útesem. Byl tak dobře ukrytý, že z vody jej nebylo možné vidět ani při nejbližším průjezdu. Co na tom, že ležení bylo mírně z kopečka. Večerní pohled na slunce zapadající za obzor a klidná jistota našeho dnešního tábora tu trochu nepohodlí bohatě vyvážily.

Ráno jsme s jednou zastávkou přeskočili na Pašmán a tentokrát již naše dříve hledané nocležiště bez problémů našli. Měl jsem z toho radost, nechápal jsem totiž, jak jsme to krásné místo mohli při začátku naší cesty přehlédnout. Je to tak, že vjezd mezi útesy je vidět pouze od severu, zatímco mi přijeli od jihu, kdy toto místo splývá pozorovateli s linií ostatních útesů…. A já si nebyl po letech již jistý jeho přesnou polohou na pobřeží velké zátoky. Do večera ještě zbývalo několik hodin. Lenošili jsme dlouho ve stínu borovic, ale po čase se nám zachtělo zmrzliny a studeného piva. V pozdním odpoledni jsme tedy ještě dnes zdolali skoro dvouhodinový úsek plavby na naši oblíbenou Vrgádu. Tentokrát jsme přesně věděli, kde budeme spát a tak jsme si zastávku v rybářské vesnici vychutnali v poklidu, bez ohledu na již blížící se soumrak.

A byla tu už poslední etapa našeho letošního mořského putování. S jednou zastávkou na malé krásné plážičce na ostrůvku, jsme přepádlovali do kempu na Murteru. Závěr naší plavby byl na hodně velikých vlnách. Kupodivu nás ale jejich velikost tentokrát již nestrašila a ani nám žádným jiným způsobem neznepříjemňovala pádlování. Správce kempu, se kterým jsme měli domluvené parkování a hlídání auta, se netvářil nijak nadšeně, že nás vidí. Prostě jen řekl sumu, kterou požaduje za poskytnuté služby a dál se o nás již nezajímal. Jako malou oslavu úspěšné plavby jsme si dopřáli večerní posezení v pizzerii v nedalekém městečku.

Pádlování po stopách Vinetua a Old Shaterhanda k vodopádům na řece Zrmanja

Přespali jsme ještě v kempu a ráno vyrazili k řece Zrmanja. To je ta, jejímž kaňonem pádloval filmový Old Shaterhand v kánoi co byla „děravá jak ústa staré ženy“ do souboje se svým pozdějším pokrevním bratrem Vinnetouem. Již mnohokrát dříve při cestách na anebo z dovolené, jsem koukal z divokých serpentýn silnice dolu do jejího kaňonu. Až letos konečně nastala ta správná situace, umožňující uskutečnit pádlování po této krajinově lákavé vodě. Na parkovišti v Obrovacu jsme nechali auto a vypluli „proti proudu“ směrem do vnitrozemí. Až při cestě zpátky jsme zjistili, že tam jsme jeli asi vlivem přílivu vlastně po proudu a navíc s velmi čerstvým větrem v zádech. Po celých 5 kilometrů plavby nás obklopovaly strmé a vysoké stěny říčního kaňonu, který se kroutil mezi skalními masivy. Kromě nás tu nikdo jiný nebyl. Dopádlovali jsme až k asi dva metry vysokým vodopádům, opět podobným těm mnohem známějším v Plitvicích. Krásná přírodní scenérie vybízela k projížďce těsně pod zelenými hranami okraje vodopádu i k zajíždění až pod padající, ve slunečním svitu třpytící se vodní záclony. Přenášení této přírodní překážky se ukázalo být mnohem náročnější, než se nám původně zdálo. Přetáhli jsme tedy pouze můj kajak a jel jsem sám prozkoumat úsek řeky i nad tímto slapem. Tady byla řeka ale už mnohem méně zajímavá. Dojel jsem až pod hráz místní přehrady a vrátil se zpět. Helča se zatím pokoušela proniknout stejným směrem po břehu, ale cesta byla tak obtížně průstupná, že pro návrat nazpátek zvolila řeku a k vodopádům raději doplavala. Cesta zpátky k autu mněla být teoreticky pohodová, po proudu. Skutečnost byla taková, že jsme se celou dobu doslova drali proti velmi silnému větru a dokonce nás zpátky unášel i mírný protiproud. K autu jsme tak dorazili spokojení, unavení a vyčerpaní…

A protože nám zbylo ještě něco času, dopřáli jsme si v rámci cesty domů ještě jednu legendu bývalé Jugoslávie – Jadranskou magistrálu. Úzká silnice klikatící se po linii pobřeží mezi Zadarem a Rijekou, představovala dříve jedno z hlavních silničních spojení, po kterém probíhal přesun dovolenkářů směrem na jih a zpět. Dnes, po vybudování dálnice, je tato cesta s nádhernými výhledy již jen velmi málo frekventovaná. Dříve se zde tvořili četné dopravní zácpy a dlouhé kolony a jízda byla náporem na nervy řidičů. Nyní jsme si ale v klidu užívali výhledů nejen do četných zátok v hloubi pod silnicí ale hlavně na nepříliš vzdálené pobřeží ostrova Pag. Ten pohled nás fascinoval. Několik desítek kilometrů dlouhý, zcela pustý a zdánlivě nepřístupný pás pobřeží, bez jakékoliv známky zeleně a života. Dokonalá měsíční krajina. Kdysi jsem zvažoval Pag jako jednu z možných oblastí pro seakajakový trip. Dnešní pohled mně ale přesvědčil, že sem pádlovat asi nikdy nepojedu. Přespali jsme ve velké, nevábné, spíše průmyslové zátoce, plné rybářských lodí. Přes den se ještě vykoupali v moři u Rovinje a k večeru vyrazili už definitivně domů. Přes všechny naše obavy ze zácp na dálnicích a front na hranicích, byla cesta opět bez jakýchkoliv komplikací a neplánovaných zdržení. A tak jsme dorazili spokojeni domů, rovnou k obědu.

Za dovolenou jsme upádlovali za 10 dní cca 160 km, navštívili 8 ostrovů a ostrůvků. Dva dny nás zastavilo počasí, kdy jsme čekali na zmírnění větru a vln na břehu. Sjeli jsme tam a zpět 5 ti kilometrový úsek řeky a viděli několik nových míst. Prostě Chorvatsko nás opět velmi potěšilo a má nám stále co nabídnout. Děkujeme……